odhlásit se z odběru novinek
08.07.2014
  Tato výstava je již za námi

VLADIMÍRA LUKEŠOVÁ: CESTA

vernisáž výstavy 8. července v 18. 00 hod. výstavu zahájí Prof.Phdr. Jaromír Zemina.

Už  je  to  skoro  půl  století.  S  Jiřím  a  Vladimírou  jsem   se poznal někdy v  sedmdesátých letech, když jsem v Ostravě, kterou znám a mám rád ještě  o dvacet  let déle, něco přednášel. Býval  jsem  tam   tehdy  dost  často a s  Lukešovými jsem se spřátelil natolik  (z Vladimíry se brzy stala Vlaďka), že jsem u nich přespával. Hovor při večeři pod krásným starým gobelínem se většinou točil kolem umění, které Jiří-Jura už začínal sbírat; onen gobelín zdědil po otci lékaři. Má výtvarný cit, ze současného umění   si uměl vybrat to nejlepší a jeho pohled na ně byl podobný   mému, a i proto jsem se tam cítil výborně.

   Vlaďka při našich debatách víc poslouchala než hovořila, ale poslouchala pozorně a když něco řekla, bylo zřejmé, že má na věci vlastní názor a že hodně přemýšlí. O sobě mluvila, jen když jsem se zeptal. A tak jsem se postupně dovídal, že v rodné Ostravě studovala na pedagogické fakultě výtvarnou výchovu a češtinu, že po absolutoriu učila a pak zas neučila a živila se lecčím jiným, například aranžováním výkladních skříní. A přitom svědomitě vedla domácnost a spolu s  Jiřím pečovala o dvě dcery, s jejichž dospíváním přibývalo starostí. Nemívala mnoho důvodů k úsměvu, často byla posmutnělá, jen málokdy však dala najevo, že jí stále něco chybí. To něco byla vlastní výtvarná činnost, na kterou už neměla čas  a  snad  ani sílu. Ale stejně si myslím, že něco dělala, možná kreslila, jen pro sebe, bez potřeby to někomu ukazovat. 

   Teprve po letech, když dcery odrostly, mi  Jiří řekl, že „už začala” a že mi to někdy ukáže. Ukázala a mně se to líbilo: drobné figurky z tenkého barevného papíru, křehoučké, trochu pomuchlané, jakoby vzniklé už před mnoha lety a připomínající dětské ohrané panenky a zvířátka, ale také papírové objekty Adrieny Šimotové, s nimiž však měly společný jenom ten papír, křehkost a poznamenanost neúprosně uplývajícím časem.

   A roky běžely, dcery se osamostanily, životní podmínky Lukešových se zlepšily natolik, že Vlaďka už nemusela vydělávat, a když jí Jiří mohl pořídit vlastní byt, splnilo se jí konečně, v roce 2009, po čem tak dlouho snila a toužila: kdykoli chce, je sama a v naprostém klidu a soustředění si může přemýšlet, kresbičkami zaznamenávat nápady a malovat. Konečně malovat! Tak pozvolna nabyla sebedůvěry a  dokonce časem dostala chuť a odvahu své výtvory veřejně vystavit. 

          A cože maluje? Svůj svět, v němž se stýkají a směšují přímé dojmy se vzpomínkami a představami rodícími se ve snění a ve snech. A tak se tam ocitl vedle skupiny květináčů (květiny a svou zahrádku Vlaďka miluje) hlouček předměstských domků, a vedle něho shluk ohrad, a kus italské kopcovité krajiny a krajina se sopkou, a pak zas kostel sv. Floriána nad Moravským Krumlovem, a Vlaďčina babička v Bohuticích, k níž její malá vnučka tak ráda jezdila na léto, a plavající dívka, snad sama Vlaďka, která spíš letí než plave, a dívka, která letí černočernou noční oblohou jak dohořívající povětroň, a děvče, jež se  choulí do sebe, jako by se chtělo uzavřít před celým světem, a děvčátko zavírající snad ze stejného důvodu oči a  zakrývající si obličej – směsice radosti, štěstí i smutku a úzkosti. A ty předměstské domky obklopuje šedá pustota, ty ohrady jsou prázdné a ta italská krajina vyprahlá, a všechno, i barvy nejzvučnější, obestírá melancholie, ze všeho je cítit stesk po něčem, co se už nevrátí, a touhu, jež asi nedojde naplnění, ale která, spojena se sněním, je krásnější, než by bylo ono. A divák si při pohledu na tyto nevelké a prosté obrázky, plné zvláštního napětí a ve své jednoduchosti  tajemné,  opět uvědomuje, že nejen skutečnost bděná, nýbrž i sen je mnohdy ošklivý, ale snění nikdy, poněvadž sníme jen o tom, co je krásné a blaživé. Že však pro toho, v kom je aspoň trocha básníka, není ani nejvšednější realita obyčejná a ani maličkosti nejsou nevýznamné a bezcenné. Vlaďka tedy básní i o nich. A ze všech těchto důvěrných zpovědí o její cestě k sobě jsou nejintimnější droboučké kreslené poznámky k obrazům, pokrývající  stolek vedle malířského stojanu dojemně jako uschlé lístky spadlé ze stromu… 

          Je tu tedy konečně sama, doslovně i přeneseně, už ne však osamělá, a její obrázky a staré rodinné fotografie, společně zarámované jako školní tabló,  sousedí na stěnách kolem ní s obrazy a objekty z  Jiřího sbírky – s věcmi od Kamila Lhotáka, Zbyňka Sekala, Jiřího Johna, Petra Pavlíka, Antonína Střížka a Tomáše Císařovského, a je to sousedství souladné, poněvadž si je Vlaďka sama vybrala – protože i v těchto obrazech nachází sebe. A já jsem si jist tím, že kdyby se jejich autoři mohli sejít na  Vlaďčině  nynější výstavě, byli by tam rádi a upřímně by jí pogratulovali. Neboť i ona k nim patří a je s nimi spřízněná. Velmi jí to přeji. 

 Jaromír Zemina

 

                                                                   

Galerie

KALENDÁŘ AKCÍ
NOVINKY
RYCHLÝ KONTAKT
Industrial Gallery
 
 
Záhradní 1282/10
702 00 Ostrava
GPS: 49.838052,18.287687
Po - Pá: 10:00 - 18:00
 

+420 725 951 904