VERONIKA MOKROŠOVÁ : BAREVNÁ MLHA

 

Tvorbu Veroniky Mokrošové lze nahlížet jako součást širšího výtvarného a názorového proudu nesoucího se ve znamení resuscitace mýtu. V době, které chybí schopnost si pamatovat a historicky reflektovat důležité skutečnosti, se tento „návrat“ ukazuje jako nebývale vitální. Má co do činění s romantismem, jenž jako jakási ponorná řeka vědomí stále ovlivňuje naše smýšlení, ve kterém se v pravidelných cyklech vynořuje představa dobrého divocha, jednoduchého života, spontánnosti nebo třeba dětské, respektive zvířecí nevinnosti. V intencích Waterhousovy více než 100 let staré definice romantismu jsou tak obrazy Veroniky Mokrošové především „pokusem uniknout současnosti“. Zkouší to i tím, že vypráví příběh o neměnných archetypech, o přirozené bytnosti zvířete, rituálech, vrozených instinktech či o magii přírody. Narativní struktura obrazů je ale spíše nitkovitá, rozbíhající se různými směry, k jejichž rozklíčování je nutné přizvat intuici. Nadto, tento příběh konstruuje spíše autorčino podvědomí, jemuž dává průchod automatickou kresbou stojící zpravidla na počátku každé kompozice. Tento stav čiré hravosti ale záhy kompenzuje tím, že vzniklé kresby zpětně podrobuje geometrickému řádu – jakési krystalinické formě – ne nepodobné té objevující se hojně na obrazech prvních abstraktních tvůrců. Jako by se velkým obloukem vrátila zpět k idejím z počátku 20. století a tuto krystalinickou formu – třeba ve smyslu teorií Paula Scheerbarta – vnímala jako nástroj, jehož prostřednictvím lze dosáhnout produchovnění hmoty a v konečném důsledku i morálního očištění. Tyto geometrické formy navíc autorka neuvězňuje jen v obraze. Nechává je přecházet i do tvaru rámů, jež opouštějí tradiční rektangulární formu, čímž vlastně – v intencích modernismu – odmítá postulát průhlednosti média obrazu jako jakési okenní tabulky, skrze kterou se díváme na svět a rám, dosud takto chápaný spíše jako bariéra, povyšuje na samotné médium. Navazuje tím třeba na experimenty Franka Stelly, Kennetha Nolanda nebo Roberta Mangolda. Na rozdíl od nich je ale její touha překonat druhý rozměr okořeněna téměř dětskou hravostí. Potvrzují to i drobnější kresby – objekty, jejichž genofond má spíše než k jmenovaným blíže třeba ke zvířecím skládačkám Lygie Clark. I ony vycházejí z jednoduché premisy, že plocha má objem, a že tento objem může být rozevřen. Ke třetímu rozměru ale nakonec – slovy samotné autorky – přidává i čtvrtý, a tím je příběh. Dialektiku přirozeného a artificiálního, organického a geometrického, plochy a prostoru, jež je v pracích Veroniky Mokrošové více než zjevná, tak vlastně nakonec stejně zastiňuje „pouhé“ vyprávění. 
 Tomáš Knoflíček